Chcete být milionářem? Vyražte do Indie!

Oukej, tak mamince jsem se už přiznala, že jsem nedřepěla poslušně na zadku celý dva měsíce v civilizovaným a bezpečnějším jihu s kamarádama “u vody”, jak jsem slíbila. Hlavně jsem to všechno úspěšně přežila, takže tady můžu s úsměvem zhodnotit svý třítýdenní dobrodružství v Incredible India daleko od vln.

Strávila jsem 60 hodin ve vlaku vkuse při přejezdu napříč skoro celou Indií, po čemž jsem krásně prospala celýho Silvestra. Na severu jsem vypila tak 300 čajů na zahřátí a potkala spoustu dobrých lidí, kteří mě nechali se ohřát u svých ohňů, když jsem například jela asi 100 km na skůtru ve snaze vidět Himaláje aspoň z dálky a celou cestu pršelo a fučelo jak kráva…… To, že tam nebylo 30 stupňů a já neměla patřičný oblečení asi netřeba dodávat. A to, že jsem díky zmíněnýmu počasí viděla prd, asi taky ne.

Cestovala jsem se strážcema pákistánskejch hranic v Kašmíru, kteří nikdy neviděli rukavice, a když jsem jim ukázala, co to je, a na co, tak zkoupili celou zásobu. Pak pro změnu s týpkem z Air force, kterej poprvý viděl člověka ze “západu”, tak z toho byl tak šťastnej, že mi celou cestu kupoval jídlo a pití. Absolvovala jsem asi 150 foto “sessions” s Indama na výletě (minimálně 10x tolik jsem jich odmítla, páč co je moc, to je moc, zejména, když se s váma chtěj fotit už I na záchodě). Ti teď nejspíš někde na Facebooku tvrděj, že jsem jejich holka, nebo minimálně nejlepší kamarádka z Ameriky, protože, kde je Česká republika, samozřejmě nikdo z nich netuší. Poprvý v životě na mě děti pokřikovaly “Madam golden hair” a brečely smíchy, že mám díry na džínách, že odmítám vyhazovat odpadky z okna vlaku, a že smrkám do kapesníku.

Viděla jsem víc opálených zadnic, pinďourů a pipin, než v dětství na dovolený s našima na nudapláži v Jugoslávii. Samozřejmě tady to s opalováním se “jen tak” nemělo vůbec nic společnýho. Šlo prostě o vykonání jedný ze základních potřeb, převážně u vlakových kolejí, silnic a vlastně skoro všude.

Projela jsem na skůtru třema rojema divokých včel, šlápla do spousty kravských lejen, ale byly posvátný, takže budu nejspíš ještě větší klikař, než doteď. Dojila jsem kozu, vařila na velbloudím trusu s cikánama v poušti v Rajastánu v jejich chýši z trávy a větví. Pěkně jsem si pobrečela, když jsem pomáhala v “kuchyni” ve Zlatém chrámu, kde v nejfrekventovanějších dnech zadara nakrmí až 100.000 lidí, páč na mě jaksi vyšlo krájení cibule. Prošla jsem se po solný poušti, viděla jsem plameňáky.

Koupala jsem se oblečená v posvátným jezírku, stejně tak jsem se “sprchovala” pod prameny ve skále s chlapama, tu vodu jsem i bez problémů pila. Myla jsem si hlavu mazlavou směsí z čerstvých listů a květů ibišku, který jeden z týpků “rozmixoval” mezi dvěma kameny, čistila jsem si zuby jakýmsi černým práškem ….. Nastupování do autobusu oknem mám naprosto zmáklý, ovšem vyskakování za jízdy, ač dveřma, s 15ti kilovým batohem na zádech, musím ještě trochu poladit, páč můj poslední pokus skončil půl metru před jedoucím tuk tukem.

Už ani nemrknu okem, když si pochutnávám na nějaký místní dobrotě a lokálové kolem mlaskaj, krkaj a flušou před sebe. Někdy se I přidám, aspoň v tom směru, že jím rukama a s chutí pomlaskávám.

No, moji kamarádi se mají na co těšit, pokud budou mít tu odvahu se mnou vyrazit v domovině do nějaký civilizovaný restošky.

JSEM PROSTĚ MILIONÁŘEM! Mám milion zážitků, a ty mi nikdo neveme. Možná jednou pan Alzeimer, ale ten věřím, že si ještě dá na čas.

O autorce, Bo on the road.